Když se nám vytratí barvy a pohyb: Deprese jako stav, který má svůj vnitřní smysl

Foto A. Spratt

Deprese může mít mnoho tváří. Jednou z těch nejmrazivějších je nehybnost. Čas jako by se zastavil, barvy se vytratily i nepatrný pohyb je to nejtěžší na světě.

„Ale proč? Vždyť se mám dobře, nic mi nechybí, ostatní jsou na tom hůř, řeším takové hlouposti,“ slyšíte se? Jako psychoterapeutka s psychodynamickým vzděláním se na depresi dívám jako na místo, kde zamrzl život, krajina se vyprázdnila a zpustla. Často se toto vše děje na ochranu před jinou bolestí, kterou by ještě nebylo možné unést.

 

Za ochranným valem nehybnosti 

S klienty tento „ochranný val“ postupně prozkoumáváme v hovoru a někdy otevíráme i dveře do světa katatymně imaginativní psychoterapie (KIP). Světa, kde takovou krajinu můžeme uvidět, ucítit, projít ji a dýchat v ní. Už jen toto malé společné procházení pomáhá po malých krůčcích vracet do krajiny živý pohyb. Živý pohyb v imaginaci má svůj odraz v pohybu emocí v klientově mysli a těle.

Zároveň s tím se vytváří opěrné body, chráněná místa, objevuje se něco k snědku nebo sekyrka, kterou lze rozbít ledový krunýř v zamrzlém jezírku. Deprese mírně povolí, ale čekají nás další úkoly. Můžeme objevit veliký vztek způsobený zklamáním někoho blízkého, hluboký smutek ze ztráty nebo opuštění. Pokud se toto může dít, klient už je lépe vybaven své pocity znovu prožívat a zapracovat je mezi ostatní. Zažít své touhy, které musely být uspány, aby člověk mohl přežít. Nebo pocítit svou křehkost, kterou se všemožně snažíme zakrýt.

 

Křehká rovnováha a ztráta sebe sama 

Deprese může být i odpovědí na ztrátu. Nemusí jít jen o odchod blízkého. Stejně může zapůsobit i ztráta emoční přítomnosti blízkých, ztráta naděje či zhroucení obrazu o sobě samém. Když se naruší ten jemný vnitřní mechanismus zvaný narcistická rovnováha, díky kterému cítíme, že jsme v pořádku a že máme na světě své místo, psychika se v rámci sebezáchovy uzavře. Tato křehkost na sebe bere podobu pocitů, že se vše rozpadá, nebo naopak tuhne do nehybné masky.

Pomocí hovoru a případné imaginace opatrně začínáme restaurovat naši sebeúctu v místech nárazu. Zároveň zjišťujeme, jak lze začít truchlit pro to, co jsme ztratili, a nemuset to den co den pečlivě skrývat.

 

Cesta z deprese vede skrze pravdivost

Práce s depresí je cestou postupného rozmrazování a probarvování. Nacházení toho, co je pod nebo za – našeho skutečného, byť třeba zraněného Já. Zjišťujeme, že lze přestat vynakládat všechnu energii na znehybnění a použít ji i na snesení svého vzteku nebo smutku. I v té nejpustší krajině se dá s laskavým doprovodem najít cesta k životu.