Když promlouvá tělo: Psychosomatika v KIPu
Chvíle, kdy promlouvá naše tělo, mohou být ty, kdy se dostáváme na neprobádané území. Ty, kdy nám přestávají být platné logické a analytické schopnosti. Ty, kdy se v nás ozývá řeč, které jsme často již před dávnou dobou přestali rozumět.
Tělo je bolavé, napjaté nebo vyčerpané a vysílá signály, s nimiž si neumíme poradit. Zůstáváme žít ve své hlavě a tělo vynecháváme ze hry, protože je na překážku a způsobuje frustraci. Stává se z něj nepřítel, který nás brzdí ve výkonu.
![]() |
| Sleziník jako symbol odolnosti |
Mapa emocí
Tělesné signály se shromažďují v hlavě, kde se mohou vyhodnocovat, ale emoce žijí v těle. Tam je také nacházíme v různých podobách:
- tlaky a napětí,
- bolavé body a tíha,
- ale i teplo a uvolnění.
Nepříjemným pocitům se můžeme vyhýbat, utíkat před nimi, potlačovat je, umenšovat jejich váhu, a tak si zakládáme na chronické svalové napětí, poruchy orgánových funkcí, bolesti zad, hlavy. Ať už pocity odkládáme jakkoliv, vždy si hledají cestu, jak o sobě dát vědět.
Vnitřní obraz jako most k obnovení kontaktu
Jednou z možností, jak naše tělo přizvat do hry a najít společnou řeč, je i zapojení práce s obrazy „denního snění“ v rámci katatymně imaginativní psychoterapie (KIP).
Díky ní obnovujeme / rozvíjíme schopnost naší mysli tvořit symboly pro to, co je slovy hůře uchopitelné. Ve chvíli, kdy je těžké o bolesti a pocitech mluvit nebo je vůbec snést, může být snazší je „uvidět“ v imaginaci. V bezpečí terapeutického prostoru si hlava může odpočinout a tělo promluvit za pomoci pohotového prostředníka - imaginace.
Pocity se tak mohou proměnit v konkrétní symboly mající tvar a barvu. Lze se jich dotknout, navázat s nimi kontakt, prozkoumat je nebo jen nechat vyvíjet. Na tuto imaginativní práci pak reaguje i náš autonomní nervový systém fyzickou úlevou a zpomalením.
Svalové napětí se nám nabídne v obraze neprostupného těžkého brnění, v němž se člověk sotva může hýbat. Brnění je možné osahat, objevit v něm otvory, pomaličku ho rozdělovat na jednotlivé části, pohybovat s nimi a po čase je třeba i zkusit odložit a vyrobit z nich něco jinak užitečného.
Jiný klient přicházející s chronickými zažívacími potížemi může po čase ve svých imaginacích dávat tvary pálivému tlaku v břiše. Ten se ukazuje jako obraz horkého popela, který společně obhlížíme a hledáme možnosti, jak dovolit žhavému popelu vychladnout. Na pomoc přichází lehký déšť, pomalu zvlažuje horkost a mění žhavý popel na něco úrodného, co posílí okolní půdu a rostliny. Na fyzické rovině může klient začít pociťovat uvolnění, někdy se mohou dostavit i slzy smutku, který byl doposud odpojený a uklizený mimo dosah.
Cesta k celistvosti
KIP neslouží jen k práci s tělesnými symptomy nebo jejich odstranění, ale především ke hlubší změně postoje k sobě samému. Úzkost a bolesti nemusí být něco, co nás zrazuje a činí slabými. Mohou se proměnit v nenahraditelného spojence, se kterým umíme najít společnou řeč, ke kterému se dokonce můžeme přiblížit. KIP nás učí:
- vnímat své hranice včas,
- najít prostor pro to laskavé a pomalé v nás,
- posílit respekt k vlastním potřebám.
Práce s denním sněním jde takovým tempem, na něž člověk právě stačí, a umožnuje tedy i posílení respektu k vlastním potřebám.
Nacházení společné řeči
Každý z nás jistě najde drobné i větší zprávy, které nám tělo posílá a které úspěšně v každodenním shonu přehlížíme. Uděláme si na ně čas až … V psychoterapii si můžeme vytvořit prostor na setkání s těmi částmi nás samých, pro které doposud zbývalo jen málo místa a pozornosti. Domnívám se, že každá potíž na tělesné úrovni si zaslouží adekvátní lékařskou péči, pokud to situace vyžaduje, a ráda bych to na tomto místě zdůraznila. Za důležitou považuji i rozumovou stránku věci – tedy schopnost sám sobě a svým potížím v dostatečné míře rozumět a propojit je se svými životními zkušenostmi. KIP je v tomto směru mně i mým klientům houževnatým pomocníkem, jenž nepřestává udivovat svou výmluvností.
Ráda Vás provedu cestou k úlevě. Možnost objednání najdete v sekci Kontakt.
